PŘÍBĚH HOŘICKÝCH TRUBIČEK

Píše se rok 1812. Napoleon byl poražen v Rusku, jeho zbědovaná armáda táhne zpět. Mnoho vojáků, někteří nemocní, ranění a omrzlí, se dostávají také do Hořic, kde jsou vlídně přijati a ošetřeni. Zvláště těžký marod, kuchař samotného císaře Napoleona, pobývá u sousedky Líčkové a pouze její starostlivé péči vděčí za uzdravení a záchranu života. Nemaje peněz, odměňuje se jí alespoň tím, že jí svěřuje tajemství přípravy nejmilejší Napoleonovy pochoutky - trubiček. V té době samozřejmě nikdo netuší, jaké požehnání pro potomstvo starostlivé vdovy i pro celé město z onoho nepatrného dárku vzejde.

Sousedka Líčková zpočátku využívá receptu pouze pro svoji soukromou potřebu při rodinných slavnostech a jako sladkou pozornost k obdarování známých. Ale trubičky chutnají, množí se dotazy, roste zájem, a tak její dcera, paní Kliková, ve snaze vyhovět, aniž by bylo tajemství prozrazeno, chtě nechtě obchází domy a pečení se jí postupně stává zaměstnáním. Lze ji vídat, kterak s kleštěmi na oplatky v nůši nebo na trakaři putuje od stavení ke stavení po městě i okolních vsích. Mezi lidmi si vysloužila přízvisko „trubičková bába“ či „trubičková babička“.

Ačkoli se postupem času množí více či méně zdařilé napodobeniny, pravá receptura se dědí po přeslici pouze v jedné rodině. V tradici pokračují dcery paní Klikové - Rubličová a Dmychová; světovou proslulost získávají hořické trubičky v následující generaci poté, co se jedna z dcer paní Dmychové provdává za cukráře Karla Kofránka, který postavil výrobu na pevný obchodní základ. Kofránkovy trubičky získaly na 65 vyznamenání v zemích bývalého Rakouska, vyvážely se do Francie, Anglie, Německa, Ameriky, Turecka, ba i Číny a šířily po světě dobré jméno české země i Hořic. Kofránkovo trubičkářské žezlo převzala po otci dcera Marie, provdaná Vilenbachová, která ho třímala až do doby, kdy se i na slavnou hořickou pochoutku snesl soumrak znárodnění. Zatímco předtím ve městě existovala řada firem - M. Vilenbachová, L. Dvořák, F. Fejt, R. Čížek, K. Hudský, Fabingerová, A. Luštinec - po roce 1949 byly všechny zrušeny a výroba přešla pod n. p. Pardubický perník, později Prům. trvanlivého pečiva Praha. Hořické trubičky se odstěhovaly z Hořic a začaly se vyrábět všude možně. Byla zničena práce několika generací. Tradice však nezanikla v mnoha rodinách se čile peklo dále, i když převážně pro vlastní potřebu. Hořičáci si zkrátka život bez trubiček už nedokázali představit. V roce 1967 byla výroba ve městě obnovena komunálními službami.

A dnes? Po roce 1989 přišel obrovský rozmach trubičkářství. Podle údajů živnostenského úřadu v Hořicích v Podkrkonoší ve městě a v přilehlých obcích nyní vyrábí trubičky 25 soukromých podnikatelů. Všichni se uživí. Alespoň prozatím. Na několik míst jsme se zašli podívat. Zřejmě nejstarší pamětnicí a odborníkem přes trubičky je devětasedmdesátiletá paní F. Luštincová. Nyní peče už jenom pro vlastní potřebu podle receptu zděděného po předcích (mimochodem i v této rodině se prý tradovala pověst o získání receptu od francouzského vojáka, takže všechno mohlo být i jinak). „Dříve se pečením trubiček živila spousta rodin, recept si každý chránil jako tajemství, které se předávalo z rodičů na děti. Dneska se pustila do výroby spousta lidí, kteří předtím dělali úplně něco jiného - řezník, doktor, elektrikář, zaměstnanec Milety atd., začali vyrábět ve velkém strojově a trubičky už nejsou, jaké by měly být, není v nich, co tam patří. Hořičák pozná na první pohled dobrou trubičku - má mít trošku popraskaný povrch (ne hladký jako papír) a zlatohnědou barvu. Stala se velká chyba, že město dalo zadarmo světovou značku a že si nepohlídalo, aby se hořické trubičky nevyráběly všude (Kladno, Tábor, Č. Budějovice atd.). Dřív to bývalo výhradně tady v Hořicích …

Vlasta Hovorková, výrobce Hovorkových hořických trubiček, peče a stáčí doma v minidílničce na dvou ručních formách podle staré rodinné receptury. Ona vyučená s praxí v oboru, manžel rodilý Hořičák. Za minulý rok vyrobili 40 tisíc trubiček, které dodávají v jednoduchých, ale pěkných krabičkách. Autorem modrotiskového designu na motivy lidového kroje z Hořic je ak. Mal. Tůma. „Naše filosofie,“ říkají, „spočívá v tom, že nejdříve musíme dělat dobré zboží a teprve, když si získá zvuk, můžeme rozšiřovat výrobu, ne naopak. Jako obchodní značku používáme svoje jméno, protože se nemáme za co stydět. Větším výrobcům nemůžeme konkurovat množstvím, oni se nám zas nevyrovnají v kvalitě. Jako hořického patriota mě uráží, když někdo dělá špatně a kazí dobré jméno městu i ostatním, hlídáme si podmínky skladování a prodej u odběratelů, máme své podmínky. Většina lidí si dnes chce hlavně vydělat,“ říká V. Hovorková, „já se chci touto prací uživit, ne zbohatnout…“

zdroj: Český ráj (Regionální týdeník Českého ráje
a Podkrkonoší), roč. IV., č. 7., Vladimír Havrda, 1993

Copyright 1991-2013